Evropská komise zveřejnila svůj „klimatickoenergetický superbalík“ Fit-for-55 a je to přelomový krok. Mezi roky 1990 a 2020 se emise skleníkových plynů snížily o 24 procent, v průměru o 1 procento ročně. Nyní je cílem
dosáhnout v roce 2030 snížení o 55 procent oproti roku 1990, tedy ihned zvýšit tempo snižování na 3 procenta ročně.
S tím souvisí cíl zvýšit oproti roku 1990 podíl obnovitelných zdrojů (OZE) na výrobě energií na 40 procent, tedy na dvojnásobek stavu roku 2020. Neskutečně ambiciózní plán.
Nezpochybňuji nutnost reagovat na klimatické změny. Zpochybňuji však nerealistické cíle a potenciální nespravedlnost. Klimatická politika bude celosvětově znamenat mimo jiné i obrovské přerozdělení bohatství, když některé země, sektory ekonomiky i jednotliví podnikatelé a investoři zbohatnou, jiní zchudnou.
Pro Evropu, která se pyšní tím, že je v čele těchto změn, to platí dvojnásob. A pro naši zemi, při pro nás dostupných energetických zdrojích a při struktuře průmyslu, je nebezpečí ještě větší.
Největší riziko není v uzavírání uhelných elektráren, v sociálních důsledcích, v postavení dalších jaderných bloků či v závislosti na ruském plynu. Největší hrozba tkví v technologickém zaostání. Naplnění klimatických cílů vyžaduje obrovské investice do stávajících technologií i do vědy a výzkumu, neboť mnoho technologií zatím neexistuje v prakticky využitelné podobě.
Evropská klimatická politika má svoji „zakazovací“ část (nespalovat uhlí, atd.) a tou česká energetika i průmysl bude trpět natolik, že nebude mít výzkumné, finanční ani lidské zdroje k uchopení „rozvojové“ části klimatických politik, nebude schopna využít šance, které bezesporu existují. Český průmysl není jen montovnou, jak to často slyšíme. Do budoucna to však hrozí. Nové technologie budou vyvíjeny v zahraničí a u nás jen využívány. Budeme kriticky závislí na dovozu plynu a jádro bude drahé. Elektřinu z OZE budeme možná i dovážet. To povede ke zvýšení cen energií a snížení naší konkurenceschopnosti. V konečném důsledku naše mzdy budou zaostávat za vyspělou Evropou a blahobyt bude stagnovat.
Nemusí být tak zle, dokonce existuje i nemalá naděje na úspěch, musíme ale zabojovat. Klimatické politiky jsou tvrdou realitou, kterou nezměníme, stejně jako tlak na společenskou odpovědnost firem dodržovat kromě ekologických i sociální a lidsko-právní požadavky v každodenní činnosti (jde o pověstnou zkratku CSR).
To vyžaduje pár věcí. Zaprvé, nebát se odmítnout zcela nezodpovědné, od reality odtržené agresivní nápady o přitvrzení těchto politik. Například představy některých europoslanců o povinnosti firem zkoumat u všech subdodavatelů (kdekoliv na světě!), zda se chovají ekologicky či zda neporušují práva LGBT minorit, by mohly znamenat, že budeme v Evropě obchodovat jen mezi sebou.
Zásady CSR ano, nerealizovatelné nesmysly ne. Zadruhé, potřebujeme tvrdě vyjednávat cíle, reálné pro Česko, a přechodné období. Obecné ambice Fit-for-55 Česko do roku 2030 těžko splní a nebojme se to nahlas říct. Reforma systému emisních povolenek (jejichž cena už dnes prudce vzrostla) a zavedení uhlíkového cla (CBAM) znamená, že diskuse vládní Uhelné komise, kdy ukončit spalování uhlí, je směšná, neboť všichni majitelé dolů a elektráren už dnes vědí, že musí zavřít a přeorientovat se na plyn.
Uhlíkové clo musí být v souladu s pravidly Světové obchodní organizace, ale to znamená konec bezplatného přidělování povolenek, neboť mimoevropský svět správně poukazuje, že jde o nepovolenou vládní podporu. Ví někdo z nás, co to znamená pro naše teplárenství a pro obyvatele? Země jako Česko musí trvat na bezplatných povolenkách alespoň po delší přechodné období.
Módním slovem je taxonomie, tedy určení, který zdroj je bez emisí CO2 a který ne. Evropa se zatím neshodla, kam zařadit plyn (který má uhlíkovou stopu) a jádro (které ji nemá, ale není OZE). Pro nás je to akademická diskuse, neboť nemá-li Česko dlouhodobě zchudnout, musíme buď po poměrně dlouhé přechodné období využívat plyn a postavit další jaderné bloky, nebo zůstat na plynu závislí trvale. A to musíme jasně říkat a po taxonomii vyžadovat.
Stejně tak posuzujme další části nového balíčku, jako jsou revize směrnic o obnovitelných zdrojích energie, o energetické účinnosti a směrnice o zdanění energie. Konečně zatřetí, buďme lépe připraveni my sami. Více než nerealistické plány, napsané evropskými byrokraty, přírodě pomůže individuální odpovědnost lidí za životní prostředí. Uvědomění, že módní trend elektroaut je fikcí, pokud dobíjíme elektřinou vyrobenou z uhlí. Nezlehčujme klimatickou změnu, ale používejme vlastní rozum. Maximálně využijme evropského Modernizačního fondu, podporujme přístup k financování rozvoje a využití nových technologií, především pro malé a střední podniky. Odpovědnost za klima máme všichni, stejně jako za budoucí blahobyt naší země a za její postavení ve světě.
Zchudnutí nehrozí jen nám, CSR hrozí ztrátou konkurenceschopnosti celé Evropy. Vyhněme se proto nerealistickým, ideologicky motivovaným naivním nesmyslům, nestavme si nesplnitelné cíle, dohodněme se na rozumných přechodných obdobích s respektem pro využití plynu a jádra a hlavně investujme do technologií, které v reálné době umožní ambiciózních cílů opravdu dosáhnout.
V opačném případě další generace Evropanů budou předstiženy společnostmi v jiných částech světa v produktivitě, konkurenceschopnosti, blahobytu a nakonec i v tom boji s klimatickou změnou. Více než nerealistické plány evropských byrokratů přírodě pomůže odpovědnost lidí.
